Mnozí lidé, kteří za mnou přijdou, řeknou „Nic vážného se mi nestalo, určitě jste už slyšela horší věci…nějak ale v životě nevím kudy dál, nic mě nebaví.“ Říká Mgr. Emilie Šípová. Ze života se někdy vytrácejí barvy, zdá se takový šedý, monotónní, a kdybych nepsala o životě, řekla bych „bez života“.
Na první pohled to nemusí být vůbec patrné. Lidé jsou krásní, úspěšní, bohatí, štíhlí, ambiciózní, dopřávají si dobrého jídla a pití. A když se zeptám: jak o sebe pečujete? Jím zdravě. Chodím ke kadeřnici. Do fitka. Cvičím jógu. Chodím na preventivní prohlídky k lékaři. Přestal jsem kouřit… Na tomto místě si můžete svůj seznam doplnit.
A jak pečujete o svou duši? Co pro ni děláte? Jak zjišťujete, co potřebuje? Jak dobře ji znáte? Máte ji rádi? Má ráda ona vás? Někdy si říkám, že je škoda, že duše nebyla vybavena něčím nak krásně viditelným, jako jsou tukové polštářky nebo vlasy. Obvykle pokud polštářků přibývá, upozorní nás na to kalhoty (u pánů triko) a alespoň se o změnu pokusíme. Vlasy si taky umyjeme, když jsou evidentně mastné a neupravitelné (i když se nám leckdy nechce). Nechceme nechat trpět naše tělo, naše sebevědomí a lidi kolem nás. Ale co když trpí duše? Kolik pro ni máme diet, detoxikací a šampónů? Zdá se, že protože je neviditelná, je snadnější ji zahnat, dělat, že není. Ale ona má – asi právě proto, že je neviditelná – spoustu viditelných poslů pomocníků, kteří jí věrně slouží. A tak se přejídáme nebo nejíme, opíjíme se a kouříme, nic nás nebaví (ani spát) a nakonec onemocníme. A tak držíme ditety, zakazujeme si pít (aspoň dva dny po kocovině) a lepíme si nikotinové náplasti, kupujeme si prášky na spaní, a pak různé zázračné léky na rýmu, kterou máme pětkrát do roka. Ale nedovolíme si ulehnout a marodit, protože nedokážeme jen tak ležet a odpočívat.
Anebo to dokážeme jen tehdy, když marodíme. Jestli je tu někdo, kdo má tu kouzelnou moc obarvit život, je to vaše duše. Stačí „jen“ přijít na to, jak o ni pečovat. Máte otázky? Zeptejte se.