Taky jste si všimli, že když partneři popisují konflikty, často říkají „A přitom jde o takovou blbost?“, „Přece vůbec o nic nešlo.“ a podobně? Vypadá to, že kdyby nebylo těch situací, kdy o nic nejde, byl by jejich vztah úplně bezva. Tak proč se lidé nejvíc pohádají o nesmyslech?
Banální situace vám ukazují to nejdůležitější
Když se vám v partnerství stává, že se sekáte na maličkostech, zpozorněte. Protože právě ty maličkosti nejvěrněji odráží to, jací jste a jaká je vaše historie. Co jste zažili v dětství a co si nesete s sebou do dalších vztahů. Naše dávné zážitky se ukazují jako citlivost na určité oblasti v komunikaci – buď reagujeme na obsah nebo na formu. Tedy buď na to, o čem partner mluví nebo na to, jak o tom mluví. Nedávno při párové psychoterapii hovořil jeden z partnerů Pavel o jedné situaci: „Byli jsme ve městě na procházce, takový krásný den. Mluvili jsme o tom, že máme hlad. Lucka tedy odskočila do nedalekého obchodu. Mě zaujala výloha obchodu se starožitnostmi, tak jsem odešel opodál. Za chvíli se otočím a Lucka stojí před obchodem a naštvaně rozhazuje rukama a jde ke mně se slovy „Kde jsi? Já jsem na tebe čekala v obchodě a pak jsem ani nevěděla, kam jsi odešel.“ Mě ta její reakce připadala úplně přehnaná, skoro jako by ze mě chtěla mít podpantofláka nebo co.
Lucka se cítila dotčená, že přece jen chtěla pro Pavla něco udělat, postarat se o něj a jemu nestála ani za to, aby jí pomohl nebo řekl, kam jde. Ale nebrala to nijak vážně, prostě to impulzivně pustila ven – rozhodila rukama, no a co, vždyť o nic nejde. Když Pavlovi se nedá nic říct, všechno si bere děsně osobně, pak se urazí a nemluví.
Ve společné práci jsme došli k tomu, že Pavel byl v dětství a dospívání považován za velmi poslušného. A když byla situace, že ho někdo „namočil“ do nějakého problému, maminka se zlobila i na něj. On byl zmatený, připadalo mu to nespravedlivé a nerozuměl tomu, co se po něm chce.
Lucka zase byla nejstarší ze tří sourozenců a musela se o ně často starat. Tak jí přišlo samozřejmé jít do obchodu. Zároveň ale rok čelila hádkám a tendencím rodičů se rozvést, když jí bylo 6. Moc dobře si pamatuje na ten strach ze samoty. Rodiče nakonec zůstali spolu, ale Lucka často panikaří ve chvílích, kdy se cítí „opuštěná“, i když její muž stojí opodál, anebo když má dojem, že mu nemůže důvěřovat.
Všimněte si, že taková situační banalita odkrývá citlivá zákoutí jejich duše, a odkazuje na dávné zkušenosti a prožitky. Přímo nesouvisí s konkrétním partnerem. Lidé ale často dělají tu chybu, že druhému vyčtou nebo řeknout něco, co ve skutečnosti patří někomu jinému (mamince, co vyžadovala absolutní poslušnost, hádajícím se rodičům, atd.).
Pavel a Lucka mají asi tak tři možnosti. Buď se rozejdou, protože to trápení jim za to nestojí. Nebo se budou přizpůsobovat, tedy Pavel bude dál poslušný kluk (což nesnáší) aby ujišťoval Lucku, že jí neopustí (což nechce udělat) a Lucka dál zůstane ve své úzkosti, kdykoliv Petr udělá něco po svém nebo jejího souhlasu. Anebo si uvědomí, co si mohou dát: Pavel se může rozhodovat sám za sebe a opustit roli poslušného kluka, a přesto nebo právě proto může být Lucce oporou. Ona může zažít, že i když Pavel dělá věci, které nejsou přesně podle jejích představ, nevadí to, protože může mu důvěřovat.
A vidíte, na první pohled banální situace, a kolik se z ní ti dva mohli naučit, co všechno se dozvěděli o sobě samých i o sobě navzájem. Jestli budou mít sílu a chuť nová poznání použít ve svůj prospěch, se uvidí. Ale moje doporučení pro každého z vás je: když zažijete s někým nepříjemnou situaci, ptejte se nejprve sami sebe „Co mi to o mě říká…co mi to připomíná…odkud to znám…kdy jsem něco podobného zažil/a“. Protože velmi pravděpodobně zjistíte, že není třeba obviňovat druhého, protože to s ním až tak nesouvisí. A to je fajn, protože sám sebe člověk může ovlivnit mnohem lépe než druhého.
Chcete se objednat na párovou psychoterapii? Nebo si přečíst další texty? Těší se na Vás tým Poradny Praha.
Chcete info o termínech kurzů, slevách a článcích?
Přihlášením k odběru e-mailů souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.
